Japonsko uznává jen mezinárodní řidičský průkaz podle Ženevské úmluvy z roku 1949, spolu s ním je potřeba mít domácí průkaz. Platí nejvýš rok od příjezdu bez ohledu na datum na průkazu. Řidičům z Německa, Francie, Švýcarska a několika dalších zemí stačí místo něj úřední překlad domácího průkazu, Česko mezi nimi není.
Kdo na dálnici zůstane stát kvůli poruše, i na krajnici nebo v připojovacím pruhu, musí stojící auto označit výstražným zařízením a co nejdřív ho odstranit z jízdních pruhů (čl. 75-11 zákona o silničním provozu). Porušení se trestá pokutou.
Světla musí svítit v noci, od západu do východu slunce, a v dalších případech podle vládního nařízení, například v tunelu nebo za mlhy (čl. 52 zákona o silničním provozu). Přes den za dobré viditelnosti povinná nejsou.
Řidič nesmí vézt dítě mladší 6 let bez dětské autosedačky (japonský zákon o silničním provozu, čl. 71-3 odst. 3). Starším dětem zákon sedačku nepředepisuje.
Základní jízdné metra v Tokiu za nejkratší vzdálenost, 2026 — roste podle vzdálenosti až na několik set jenů, jednodenní kupon na metro/tramvaje vyjde na 1 000 JPY.
Sdílené jízdy se soukromými řidiči v Japonsku skoro nejsou, aplikace Uber a Didi fungují, ale přivolají jen licencované taxi. Nejrozšířenější je místní aplikace GO. Taxíky jezdí na taxametr, v noci dráž, a spropitné se nedává. Legální taxi má zelenou poznávací značku.