Zákon o kontrole tabáku, dekret číslo 771 z roku 2011, zakazuje kouřit a mít zapálený tabák ve vnitřních prostorách veřejných i soukromých míst. Prováděcí předpis, prezidentský výnos číslo 63 z roku 2016, to v článku 23 rozšiřuje výslovně na tabákové výrobky a jejich deriváty, které vydávají kouř, plyny nebo páry v jakékoli podobě nebo v jakémkoli zařízení, včetně elektronické cigarety a dýmky. Vapovat se tedy nesmí tam, kde se nesmí kouřit. Výčet míst zahrnuje pracoviště včetně vstupů, průchodů, služebních aut a parkovišť, akce s velkou koncentrací lidí, pozemní, námořní i leteckou dopravu, prostory, kde se připravují, ochutnávají nebo prodávají potraviny, autobusové terminály a zastávky, obchodní centra, kasina, noční kluby, diskotéky, bary, restaurace a kavárny, úřady a instituce veřejné služby a školy všech stupňů. Kuřárny povoluje ministerstvo zdravotnictví podle článku 24, ale nikdy nesmějí být v uzavřeném vnitřním prostoru přístupném veřejnosti, musí mít značení zakazující vstup nezletilým a čtvrtletně se v nich měří znečištění vzduchu.
Zákon o výrobě a prodeji alkoholu a alkoholických nápojů, dekret číslo 640 z roku 1996, v článku 49 přísně zakazuje prodávat alkoholické nápoje osobám mladším osmnácti let. Prodejci hrozí pokuta 25 000 colónů, při opakování se licence pozastaví na půl roku a při dalším porušení se ruší natrvalo bez možnosti získat novou. Článek 26 nařizuje, aby na každém alkoholu byla výzva k umírněnosti ve znění Nadměrná konzumace tohoto výrobku škodí zdraví a vytváří závislost. Prodej osobám mladším 18 let je zakázán. Zákon nerozlišuje mezi pivem, vínem a tvrdým alkoholem, hranice je pro všechno stejná. Počítejte ještě s jedním pravidlem: podle článku 32 se alkohol nesmí prodávat ani konzumovat na veřejných místech od druhé do šesté hodiny ranní, sedm dní v týdnu a na celém území státu, přičemž za veřejné místo se považuje i každý podnik, kde se alkohol prodává nebo pije.
Volné stanování naráží na to, že skoro celá příroda, kvůli které by měl člověk chuť spát pod stanem, spadá pod chráněná území. Zákon o chráněných přírodních územích, dekret číslo 57 z roku 2005, v článku 43 písmeno b řadí vstup nebo stanování bez příslušného povolení mezi lehké přestupky, za které je pokuta jedné až deseti měsíčních minimálních mezd. Ve stejném výčtu je i nerespektování vnitřních pravidel místa, odmítnutí předložit povolení pověřenému personálu, dočasné zavlečení domácích zvířat nebo dobytka a odběr dřeva bez povolení. Vážnější prohřešky, tedy třeba kácení a prořezávání vegetace, zemědělská činnost nebo jakákoli obchodní aktivita bez povolení, spadají mezi závažné přestupky s vyššími sazbami, a u každé sankce se navíc nařizuje obnova nebo náhrada způsobené škody. Legální kemp v Salvadoru proto znamená vyhrazené místo s povolením správce území, ne stan postavený nazdařbůh.
Rozhoduje tu bezpečnost, ne značka u silnice. Velvyslanectví USA v Salvadoru radí po setmění nechodit ven a nejezdit do neznámých ani odlehlých míst, nebránit se při pokusu o přepadení, být obzvlášť ostražitý u bank a bankomatů a nedávat najevo majetek, tedy nenosit drahé hodinky ani šperky. Na výlety do odlehlejšího terénu doporučuje najmout průvodce certifikovaného národní nebo místní turistickou autoritou a předem si připravit plán pro nouzové situace. Přespat ve voze proto dává smysl jedině na hlídaném nebo uzavřeném parkovišti u hotelu či kempu. Stání přes noc u silnice nebo na odlehlém místě je přesně ta situace, před kterou velvyslanectví varuje.
Fotit a natáčet na veřejnosti salvadorský zákon nezakazuje. Deník Diario El Mundo to rozebral v roce 2024 poté, co se na sítích objevila videa zásahů městských strážníků: zákon o počítačové kriminalitě, kterým se policie občas ohání, míří jinam. Jeho článek 26 trestá třemi až pěti lety vězení toho, kdo bez souhlasu dotyčného odhalí, rozšíří nebo předá informace soukromé a osobní povahy v podobě obrazu, videa, textu nebo zvuku, a čtyřmi až osmi lety šíření citlivých osobních údajů podle zákona o přístupu k veřejným informacím, šíření se ziskem, kvůli jinému trestnému činu nebo sexuálně explicitní materiál. Článek 25 trestá získání důvěrných informací bez souhlasu jejich nositele. Informatik Carlos Palomo z organizace Tracoda k tomu říká, že ani jeden z těch článků nezakazuje natáčet na veřejnosti a že policejní výklad je chybný, ve veřejném prostoru se dá natáčet, co tam je. Právník Eduardo Escobar si žádné ustanovení zakazující natáčet veřejné dění na ulici nevybavuje, na soukromém pozemku si ale majitel omezení stanovit může. Riziko tedy neleží ve fotografování samotném, ale ve zveřejnění záběru, na kterém je poznatelný člověk a jeho soukromí.