Většině cestujících stačí běžný očkovací kalendář, TravelHealthPro doporučuje mít platné očkování proti tetanu. Proti vzteklině se očkují jen ti, kdo míří do Ceuty a Melilly a jsou tam ve větším riziku (práce se zvířaty, pobyt přes měsíc, běh nebo cyklistika). Ve zbytku Španělska vzteklina u zvířat hlášená není a očkování se zvažuje jen při styku s netopýry. Proti dengue ani západonilské horečce se před cestou neočkuje, chraňte se proto před komáry.
S kartou EHIC máte nárok na nutnou péči ve státních zdravotnických zařízeních. Hotely ale někdy volají soukromého lékaře nebo sanitku, která pacienta odveze do soukromé nemocnice, a tam EHIC neplatí. V některých turistických oblastech státní zařízení poblíž není. Převoz domů EHIC nekryje, proto se hodí i cestovní pojištění.
CDC u této destinace malárii neuvádí, antimalarika proto nejsou potřeba.
Voda z kohoutku je nezávadná. Na jihu ale místy pochází z odsolené mořské vody s vysokým obsahem minerálů, která může nezvyklému žaludku udělat potíže, a místní tam kvůli chuti pijí spíš balenou. Restaurace musí na požádání dát vodu z kohoutku (agua del grifo) zdarma.
NaTHNaC u Španělska neuvádí žloutenku typu A, břišní tyfus ani choleru. Doporučené očkování se omezuje na tetanus a u vybraných skupin na vzteklinu (kvůli Ceutě a Melille a práci s netopýry). Jídlo a voda mimo kohoutek tedy nepředstavují zvláštní riziko nad rámec toho, co znáte z domova.
Španělsko má všeobecné veřejné zdravotnictví, které Světové ekonomické fórum a Bloomberg v roce 2020 označily za nejefektivnější v Evropě. Péči spravují jednotlivé regiony. Zubní péči veřejný systém většinou nehradí.
Orientační cena krátké (15minutové) návštěvy soukromého lékaře v Madridu bez pojištění, 2026.
Léky pro vlastní potřebu smíte přivézt nejvýš na tři měsíce léčby a při příjezdu i odjezdu po vás mohou chtít recept nebo lékařskou zprávu. Na léky s omamnou nebo psychotropní látkou je potřeba předem požádat o povolení španělský úřad pro léčiva AEMPS.
Mulhacén v Sierra Nevadě (3 479 m) i Pico del Teide na Tenerife (3 718 m) převyšují hranici 2 500 m, od které při rychlém výstupu roste riziko výškové nemoci. Týká se hlavně výstupů na vrcholy, nad 3 000 m se stoupá postupně.